Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 

něco o nás / some about us

O NAŠÍ CHS A PLEMENI

Jsme chovatelská stanice rodinného typu. Naši psi jsou pro nás nejen mazlíčci, ale právoplatní členové rodiny, parťáci pro každou radost, sport či lotroviny. Po několika letech už vím, že exteriér pro mě není vším. Hlavní, o co mi v naší CHS jde, je to, aby psi měli špičkovou povahu, a byli zdraví. I exteriér je důležitý, a to mí psi splňují. Při výběru jedince už nehledám nejlepšího, ale toho, který mě dostane svým temperamentem a charakterem.

Zatím naším nejstarším psem je Clark (11let). Nikdy by mě nenapadlo ho dát časem pryč ze zdravotních důvodů, nebo stáří. Psi i ostatní zvířata, která máme, u nás dožíjí s kvalitní péčí.

                Toto plemeno je naprosto výjimečné a úžasné. Myslím, že nemá konkurenta mezi ostatními. Je to velký pes ve středním těle. S obrovským srdcem, obětavostí i života pro svého majitele, svou rodinu, kterou nadevše miluje. Ochoten a nadšen pro jakékoli aktivity. Kdo nezná, nemůže soudit, a kdo pozná, už pumi nikdy neopustí. Toto plemeno ho prostě dostane. Pumi, jak říkají cizinci, je prostě ,,crazy,, !!!!!

Naši psi mají úžasný temperament, charakter a jsou i dominantní, ale nikoli agresivní. To je zásadní věc, které se chceme vyvarovat: agresi, která u tohoto plemene bývá. A pokud se projeví, tak jde složitě a těžce odbourat. Je to však možné, když víte co a jak.

Někteří tvrdí, že k pumi agrese patří. Já si to nemyslím. Moje fena nikdy nikomu neublížila, je vychovaná a ví, co smí a co ne. Na druhé straně však moc dobře ví, co je dominance. Je velmi dominantní při práci, obranách, ale hlavně vůči psům. Nic si nenechá líbit, je to taková dáma. Avšak neublíží, výchova dělá mnoho.

Co se „uštěkanosti" týče, tak všichni říkají, že je slyšet stále. Je to tím, že jsem v ní nikdy nechtěla potlačit „drajv“, dravost, živost, a tak jsem ji nechala, mě štěkot nevadí. Ale když jsme doma, tak je klid. Jen venku vyžaduje pozornost, když je sama (důvodem je, že nikdy nebyla sama, od štěněte s ní vždy někdo byl, 24 hodin denně), a ve sportu. Což mi vadí i nevadí, je to sporné. Ale pokud na tom pracujete od štěněte, dá se hodně ovlivnit.

Myslím, že jedenáctiletá zkušenost s plemenem, dominací, sporty, výstavami, a hlavně úspěchy, čímž vším aktivně prezentujeme plemeno, zaručuje nějaké kvality. Majitelům dáváme dostatečné informace o všem, co budou potřebovat a jsme kdykoliv nápomocni v dalších etapách vývoje života našich odchovů.

Máme kontakty s úspěšnými a dlouholetými chovateli a majiteli psů, dá se spíše říci přátelství. Když člověk potřebuje radu nebo info, které nikde nevyčte, vždy rádi pomohou. Zato jim děkuji.

Přesto se setkáváme s pomluvami, urážkami a neloajálním chováním a jednáním některých lidí, či majitelů téhož plemene. Místo toho, abychom v malém počtu v naší krásné zemi drželi pospolu. Ale to asi bude jen závist či hloupost, kdo ví. Nejsou-li zkušenosti, pak nastupují pomluva nebo neopodstatněná tvrzení.

Za všechno chci a musím poděkovat svým rodičům. Za jejich morální, časovou a finanční podporu, bez kterých by to nešlo!!! Abych nezapomněla -moje maminka, Irena Hrachovcová, je poradcem pro plemeno pumi. Což by také mohlo o něčem svědčit – že se snažíme, aby vše bylo skvělé.

CHOV

A chov? Nějak se nám zachtělo, abychom měli štěňátka. Zprvu jsme chtěli psa jen tak. Ne na sport, práci, výstavy, o tom jsme před 11 lety neměli ani moc velké ponětí. Ale dnes je tato práce pro nás vším. Je to to, co nás naplňuje uspokojením. Chci abychom měli krásné, ale hlavně temperamentní potomky, kteří budou svým majitelům dělat jen radost.

Nyní jsme jedinými chovateli plemene pumi v ČR. Náš 1. vrh byl skoro po deseti letech od posledního (což byl náš Clark). A daří se nám. Z prvního vrhu je většina potomků mimo ČR. Všichni jsou úspěšní jak na pracovní a sportovní dráze, tak i na té výstavní; náš Aurelius je přeci jen Nejlepší z Nejlepších mladých na Světové výstavě psů z roku 2009. A dělají jen radost. Tedy SVÉHO CÍLE JSME DOSÁHLI!!!! A doufám, že i nynější, 2. vrh, takto dopadne. Uvidíme za chvíli. :-).

JAK TO VŠECHNO ZAČALO, AŽ PO SOUČASNOST

Podmínkou bylo plemeno maximálně střední, aby netáhlo. Tak jsme otevřeli atlas a první, co nám padlo do oka, byl pumi. Byl bílý, toho však nešlo zprvu sehnat. Jednou mi však náhodně padl do ruky časopis ,,FAUNA,, , a co nevidím. Inzerát na posledního pejska s PP, 7 měsíců, asi 350 km od nás. Tak jsme se zkontaktovali, a už jsme vlakem vyráželi pro našeho Clarka. Chovatelka myslela, že si ho nechají, a tak byl přihlášen na 1. výstavu do Prahy. Tu jsme následně absolvovali, to nás chytlo a po výstavách jezdíme do dnes!!!

Zapomněla jsem zmínit, že bydlíme v panelovém domě, ale máme zahrádku a psům věnujeme všechen volný čas, který máme.

Tak se osmiměsíční pejsek ocitl u nás doma. Byl super a měl už základní výcvik. Přišla však puberta a dominance narůstala a narůstala. Jednou v jedné zlé situaci došlo k tomu, že mě Clark pokousal, a bylo vše špatně. Prolomila se u něj bariéra mezi agresí a poslušností. Clark začal být agresivní i doma. Začali jsme chodit na cvičák, následně i na obrany, na které byl vynikající. Protože to však nebral jako sport, ale natvrdo, jako realitu, tak z důvodu mých neznalostí z obran, a abych něco nepokazila, jsme radši přestali. Přesto do dnes stačí jeden povel a Clark ví, co má dělat. Tak se s ním opravdu nikdy bát nemusím!!!

A pak jsem se dozvěděla o agility. Vyzkoušeli jsme a to mě tak nadchlo, že jsem se věnovala hlavně jim. Byl to prostě  náš život :-)

Později jsme u Clarka zjistili klaustofóbii. Díky tomu se z něho stal „závislák“. Musel být se mnou všude a já ho nikdy nikde samotného nenechala. Tak byl spokojen. Jiným problémem bylo, že byl agresivní na cizí lidí, opilce, ne zrovna čisté lidi, ale i na děti a jiné psy. Poprvé se na cvičáku pokusil pokousat trenérku. Dopadlo to tak, že z něj všichni měli respekt, a nikdo ho nikdy nehladil. Jeho domácí dominance spočívala v tom, že když se mu něco nelíbilo, dal to nepřehlédnutelně vědět. Do podřízené polohy to s ním nešlo, prostě Pan Pes. A tak jsme se s tím museli naučit zaobcházet tak, aby nedocházeli ke konfliktům. Nikdy před ránou neutekl, spíše se postavil do opozice a snažil se zaútočit.  Přesto nás jako rodinu miluje a položil by za nás život. Stejně jako já za něj a za všechny své psy.

Postupem času, především proto, abych s ním mohla pracovat a bez obav volně chodit mezi lidmi, začal můj boj s jeho povahou. Ten jsem po nějaké době vyhrála, a od té doby je vše ok. Sice ho pro jistotu stále hlídám, ale stačí příslušný povel a vše je ok. Bití by se u této povahy nikdy nevyplatilo a já sama ho ani udeřit nemohu.

S Clarkem jsme jezdili po výstavách, trénincích, závodech agility a chodili na služební kynologii. Přesto mi stále něco chybělo. Chtěla jsem fenku, u které bych už věděla co a jak. Vyvarovala bych se všem nepříjemnostem a vychovala ji ke svému přání, snu. A to se mi také podařilo. Pro Jassy jsem jela na druhý konec Slovenska, opět vlakem. Auto totiž nemáme. Avšak nejdřív jsme s mamkou museli přemluvit tátu, aby dalšího psa povolil. Dnes už si život s jedním psem ani nedokážeme představit.

                 A tak mám druhého úžasného psa, fenku Jassy, kterou bych nikdy za nic nevyměnila. Je to můj vysněný pes, jak povahou, temperamentem, dominancí, prostě naprosto vším. V agility je úžasná, rychlá, jen stále nejsme moc sehraní, snad se to někdy spraví. Na výstavách je bezkonkurenční, co se povahy týče, ona si v nich libuje. Na výstavišti může chodit na volno, neuteče, ocas má nahoře. Není jako většina pum, buď agresivní, nebo pomoc, pomoc, paničko zachraň mě, s ocasem dolů. V kruhu na sebe nechá sáhnout, krásně se předvede, a co je hlavní,  všechen tento temperament předává svým štěňatům, a tak majitelé jejích potomků jsou nadšeni.

O MNĚ

A teď něco málo o mně. O mém začátku se psy jste se už dozvěděli. Tak teď to ostatní.

Nyní je mi 22 let, mám vystudovanou SOŠ obor Ekologie a ochrana krajiny. Což je mi velmi blízké, avšak mým snem a prioritami vždy bylo stát se veterinářem, a to se mi také povedlo. Alespoň doufám.... Nyní studuji v Brně Veterinárí a farmaceutickou univerzitu, obor Veterinární hygiena a ekologie, 3. ročník (je to na 6. let, minimálně :-D). Není to přímo veterinární lékařství, ale mnohé předměty máme shodné. Přesto budu mít titul MVDr., pokud tedy zdárně dostuduji. Pak se budu věnovat buď léčbě zvířat nebo pracovat ve státní sféře jako kontrolor. Nabízejí se i další varianty. Přesto mým cílem a snem je být veterinární lékařkou, takže není co řešit. To by také mohlo dosvědčovat má tvrzení, že nebudu říkat lidem lži ohledně výchovy, zdraví apod.

                Nyní něco málo o prapůvodu našeho vlastnictví psa. Jako malá jsem vždy milovala zvířata. Když jsme našli opuštěnou kočku, skončila u nás na zahradě. Když pejska, tak jsme hledali majitele, či šel do útulku, kde už o něj bylo řádně postaráno. Vždy jsem chtěla psa, ale rodiče byli zprvu proti. Tehdy jsem jako malá začala o víkendech chodit do útulku pro opuštěné psy a výcvikové školy psů Artemis. Zde jsem se seznámila s člověkem jménem Rudolf Desenský, a naučila se mnoho jak teoretických, tak praktických dovedností. Pokud Vám připadá toto jméno známé, tak ano, nyní je pan Desenský známý jako psí psycholog a ,,krotitel,, psů. Docházky do útulku byly mou „psí školou života“, což mi pomohlo při řešení problémů s naším psem. O tom až za chvíli. Také jsem si mohla půjčovat psy na procházky. Ale to mi nestačilo.

Nakonec mí rodiče začali smýšlet trochu jinak. Tatínek za mlada měl a vycvičil německého ovčáka. Fenu, pro služební kynologii, a tak vztah ke psům měl. Netrvalo dlouho a podařilo se nám ke koupi psa přemluvit i mamku.

Moje zájmy? Jsou trochu humorné a rozporuplné pro neznalce, ale kdo tomu rozumí, tak pochopí.

Hlavním zájmem jsou samozřejmě moji psi a plemeno pumi, ale i další plemena. Dále zvířata obecně, příroda, fotografování. Kdysi zpěv a kreslení, také ruční práce a aranžérství. Na to už nějak nezbývá čas. A výstavy psů. Prioritami jsou pro mě i agility a myslivost. Agility se věnuji od roku 2010, a plánuji si u nich zůstat až do důchodového věku, pokud tedy moje zdraví dovolí.

A myslivost! Ta mě dostala v roce 2005. Já z nemyslivecké rodiny, ekolog, ... a myslivec? Ano … právě proto. Chytlo mě to hlavně díky lidem, mezi které jsem se dostala. A to je myslivecké sdružení Jestřáb u nás v Děčíně, Březinách. Tady jsem splnila roční adeptůru, posléze na okrese udělala zkoušky, vyřídila zbrojní průkaz, a mohla být tak trochu právoplatným myslivcem. Do tohoto sdružení pouze docházím, nejsem ani člen ani host. Studium mimo Děčín by mi neumožňovalo plnit povinnosti správného myslivce. Někomu přijde myslivost jako vraždění nebohých zvířátek. A ochránci přírody některé snahy myslivců svým chováním bojkotují. Avšak uvidíte někdy někoho z nich pomáhat zvěři?

Myslivec není jen lovec. A to přesto, že dnes se myslivost stává spíše předností majetných lidí. Ti se věnují převážně lovu se svými drahými zbraněmi a oblečením. Pro správného myslivce je lov něčím jiným. Je to součást velkého komplexu. Většina lidí jen odsuzuje, ale nevidí, co vše za tím stojí. Příprava letniny, sena na zimu, v zimním období minimálně 1x týdně krmíte, v horších obdobích i vícekrát. Někdy ne na příliš dostupných místech se táhnete s  pytli sena vážícími desítky kil. To podle hojnosti zvěře. Je třeba donést i další krmení: řepu, obiloviny, letninu ( kopřivy). Také je třeba udržovat  políčka, vysazovat  stromky a mnoho dalšího.

Pro správnou myslivost musí člověk žít, aby pochopil. V hlavní lovecké sezóně se člověk moc doma neohřeje. Jsou hony a naháňky, a to je člověk stále mimo domov. Lov trofejové zvěře v mnoha lokalitách bývá spíše poplatkový nebo odměnou za práci ... Nestřílí se po všem, co uvidíte nebo co odněkud vyleze. Zvěř se musí obeznat a posoudit u ní mnoho kritérií. Odlov se koná z důvodů snižování stavu zvěře s ohledem na úživnost honitby a především s ohledem na zdravotní stav a chovatelské hledisko. Pod tím si představte slabé či nemocné kusy, ale například i raritky s ne dobře rostoucími rohy, parohy, spárky apod.

Nakonec táta povolil, a už vlastním i zbraň a mohu lovit. Nyní myslivost realizuji jak ve svém bydlišti, tak i v Brně. Tady se asi před rokem založil myslivecký kroužek při škole a realizujeme se ve školní honitbě. U myslivosti chci také zůstat navěky. Problémem je, že se tyto zájmy (agilty a myslivost) překrývají, což jde vždy na úkor jednoho. Když však člověk něco chce, tak musí vydržet. A já se svých snů a zásad držím. Když jsem před pěti lety řekla, že budu dělat myslivost i agility, rodiče se báli, že své psy nechám stranou. Ale to se nestalo a nikdy nestane. Vždy budu mít pumi! Kvůli myslivosti si, bohužel až po studiích, pořídím i lovecké plemeno. To bude jak na myslivost, tak i na agility, samozřejmě.

Dalším důvodem pro chov, účast na výstavách psů apod. je i to, že bych velmi ráda jednou patřila mezi rozhodčí. Nelíbí se mi nynější situace, kdy někdo něčemu nerozumí, přesto to posuzuje a dělá zlá rozhodnutí. U jednoho rozhodčího je pes výborný a u jiného jen dobrý. Dalším nešvarem je posouzení kvality ne podle psa, ale obličeje páníčka. Taková být nikdy nechci, a doufám, že nebudu. Budu se věnovat jen některým plemenům, ne všem deseti skupinám FCI. Domnívám se, že nikdo nemůže znát vše dokonale a dobře.  V této oblasti se chci věnovat FCI I. K tomu lovecká plemena – teriéry a ohaře. A budu spokojena. Už ke štěstí být rozhodčím my stačí jen 5 odchovů 1 plemene, tedy pumi, podporu klubu, následně dalších klubů pro získání dalších plemen, a 25 let a hurá na Vás :-))) a ještě zkušenosti z kruhu jako vedoucí či zapisovatel, které už mám.

No, a to je asi tak vše.

MÁ ŽIVOTNÍ MOTA

                Kdo mě zná, tak ví, kdo chce, může poznat. A kdo nezná, tak ať nesoudí. Ne každému se mohu zalíbit. Ale držím se jednoho pravidla. Úctu si u mě musí člověk zasloužit, není dána věkem, ale tím, jaký člověk je. Upřímnost nadevše. Nikdy nedám na řeči ostatních, nejdříve Vás chci poznat, a pak si teprve udělám názor. Jak ty ke mně, tak já k tobě. Můžeme se respektovat, mít rádi, nebo raději nekomunikovat. Ale pokud chce někdo boj, tak časem tvrdě narazí. 

 Napsáno v roce 2010 Kamila Hrachovcová